Racek / Anton Pavlovič Čechov
Komedie o čtyřech dějstvích
Situace typu „někdo má rád někoho, jenže ten zas někoho jiného“ je pro Čechova typická, a ze všech Čechovových her je nejtypičtější pro Racka. Nešťastně zamilované a trpící postavy tu vytvářejí úplné domino. Téměř instruktivně s tímto aspektem hry nakládají v Dejvicích: utrpení z nešťastné a neopětované lásky je ve zdejší inscenaci všudypřítomné skoro křiklavě. Napůl směšné a groteskní, skoro vždycky tak trochu trapné. Navíc docela dobře pochopitelné: postav, které by si lásku „zasloužily“ a byly schopny ji opětovat, se tu krutě nedostává. Ninu s jejím neodolatelným úsměvem sice tak trochu milují všichni muži, jenže to je láska k prázdné skořápce bez zřetelného obsahu.
Vladimír Mikulka, divadlo.cz
To čechovovsky trapné milostné pinožení, jež scénograf Pavol Andraško umístil do obrazárny doslova přecpané realistickými i impresionistickými krajinkami, a vsazené do obřího dřevěného obrazového rámu, nechce nahlas vykřičet své novátorství.
Přesto je dejvický Racek divadelní událostí - těší preciozitou provedení i tím, jak si zabydluje a uzpůsobuje Čechova a neobvyklými cestami vykládá jeho situace. Těch tří a půl hodin není třeba se bát: v Dejvicích utečou rychleji, než v leckterých jiných divadlech zahrají první dějství.
Michal Zahálka, Hospodářské noviny
Dejvické divadlo, ověnčené nedávno vavříny za svůj Ucpanej systém, znovu boduje - tentokrát klasikou, Čechovovým Rackem, znovu v dramaturgii slovenského tvůrčího týmu dramaturga Daniela Majlinga a režiséra Michala Vajdičky.
Činohra moderního typu, bez inscenačních schválností a zahlceností symboly, s jasným výkladem a vycizelovanými hereckými výkony. Tak se dá ve zkratce charakterizovat nejnovější inscenace Racka v Dejvickém divadle.
Režijní práce Michala Vajdičky nevyčnívá, ale je jasně patrná v přesné vypointovanosti scén, i pečlivé a důsledné práci s herci. Čechovovské hry balancující na hraně tragiky a komiky mohou velmi snadno sklouznout k nudě. V tomto případě ale divák s napětím sleduje téměř tři a půl hodinové představení, a v známém příběhu objevuje nové významy.
Scénograf Pavol Andraško vytvořil scénu lehce omšelého pokoje, jehož stěny jsou ověšeny obrazy, stejně jako zdi dalších částí domu, které vidíme v perspektivě. Mezi romantickými krajinkami dominuje stylizovaný portrét herečky Arkadiny a obraz racka letícího nad jezerem. V symbolickém procesu chátrání mizí ze zdí jednotlivé obrazy, až v posledním dějství zůstávají po nich jen zašlé obrysy. V tom největším obrazu – který pevným rámem ohraničuje scénu – se odehrávají příběhy trapných lásek, drobných radostí i velkých životních proher.
Právě marná láska ve všech podobách je klíčem k jednotlivým charakterům, ukazuje jejich egoismus, tupost, rezignovanost, banalitu, spontánní či naučená klišé. Do vztahového kolotoče nás vtáhne už úvodní scéna, kdy v očekávání Treplevovy malé premiéry jednotlivci přesunují židle sem a tam, neboť jako nejdůležitější se jim jeví, kdo vedle koho bude sedět. Tím inscenace dává hned zpočátku najevo, že tu nepůjde jen o slova, ale především o to, co se za slovy skrývá.
Režisér nechává v průběhu celého děje velký prostor pro nonverbální komunikaci a tím pro až překvapivé množství mimoslovních gagů. Právě v tom, co se odehrává v tichu mezi slovy, je patrné dokonalé pochopení tragikomičnosti čechovovských charakterů. Každý z nich, tu úspěšně, tu méně úspěšně bezhlase křičí o trochu pozornosti, nabízí sám sebe ostatním, ale setkává se většinou s nezájmem, či dokonce otevřeným odmítnutím.
Treplev Jaroslava Plesla je nesebevědomý neurotik, nešikovně se snažící zaujmout. Jeho utrpení je tiché, opravdové, ale bez špetky naděje na úspěch. Naopak Nina Veroniky Kubařové dokáže dobře zacházet se svou dívčí líbezností, v níž se mísí spontaneita i přirozená koketnost. Má obrovskou chuť do života a spontánní smysl pro dramatičnost, je – na rozdíl od Trepleva – ochotna a schopna hrát společenskou hru s ostatními. O to tragičtěji vyzní její proměna, kdy se z bílého racka v rozletu stává umolousaný temný pták se zlomenými křídly.
Věčně mladá diva Arkadina Kláry Melíškové udržuje křečovitě pozitivní mladistvou pózu, přerušovanou dramaticky propracovanými hysterickými výlevy. Je natolik v zajetí své image, že se v podstatě proměnila ze skutečného člověka v obraz pro veřejnost.
Spisovatele Trigorina obdařil Ivan Trojan až blazeovanou netýkavostí, lehce pohrdavou odtažitostí. Je jen málo podnětů, které jej dokážou zmobilizovat, a ukázat jeho citlivější tvář. Jeho venkovským alter egem je do jisté míry doktor Dorn Davida Novotného, posmutnělý donchuán venkovského formátu.
Lenka Krobotová v roli Máši se nebojí být ošklivá, a právě v tom je její největší kouzlo. Když Máša na chvíli zapomene na svou posedlost Treplevem, dokáže být vtipná a sympaticky ironická.
Václav Neužil v roli vlezlého Mášina nápadníka Medvěděnka nabídl podobu člověka bez sociálního cítění, který si nikdy nepřizná svou otravnost, a svou chudobu bere jako alibi. Plejádu nesnesitelných postav doplňuje humpolácký správce Pavla Šimčíka a jeho věčně těhotná žena Pavlína, slepice se sny labutě, Zdenky Volencové.
Tou nejpůsobivější a nejdojemnější postavou je někdejší tajný rada Sorin Miroslava Krobota, zdánlivě nenápadná osobnost, která podvědomě přitáhne pozornost. Krobot jej v mžiku, minimalistickými prostředky dokáže proměnit z vyhaslého skeptika v dojemně okouzleného romantika v přítomnosti mladičké dívky. Jako by to bylo poslední zavýsknutí, obraz, v němž se bytostná životní beznaděj v záblesku setká se zázrakem mládí, které pro něj Nina symbolizuje. Jeho poslední scéna, kdy už je pouhou troskou bez života, jako by symbolizovala veškerý zmar, ovládající tento dům. Inscenace Racka v Dejvickém divadle se bezpochyby zařadí mezi události sezóny.
Jana Soprová, Český rozhlas, Mozaika