• fotogalerie
• recenze
• plakát
• foto pro média
• technické parametry

Ucpanej systém: Hra, z níž sprosťárny jen kapou
Divadelní adaptace povídek Irvina Welshe z knihy Acid House (Barevnej svět) v pražském Dejvickém divadle je mistrovský kousek. Autorovi antihrdinové, kteří se všemožně snaží přebít prázdno svých životů, nejenže neztratili nic ze svých ostře pojatých charakteristik, ale ještě jako by získali důvěrně milou tupost domácího kolbiště.
Ta zaplivaná hospoda se špinavými okny, kde se povaluje výkvět místních pitomců, může totiž stát v kterékoliv vesnici či periferii u nás.
V Dejvicích se tentokrát sešel slovenský tým – režisér Michal Vajdička, dramaturg a autor adaptace Daniel Majling a scénograf Pavol Andraško. Je skoro neuvěřitelné, s jakou lehkostí hosté vklouzli do specifického a vlastně i stylově vyhraněného prostředí dejvické scény. A kombinace empatie a citu pro výše zmíněné a zároveň vlastního tvůrčího vkladu zrodila mimořádnou inscenaci, která se pohybuje hned na několika ostrých hranách, ale perfektně se udrží. Herecky do jisté míry pokračuje v řádu vybroušeného psychologického realismu a v geniální souhře, kterou jsme mohli obdivovat třeba v Marberově Dealer’s Choice.
Zde je ale vše rafinovanější a významově mnohoznačnější. A také tématicky titul zapadá do celkové dramaturgie, opět jde o pohled na ztracené existence, které už dávno pozbyly sílu cokoliv podnikat a v marasmu si libují.
Majling mimořádně zdařile propojil Welshovy povídky do kompaktního celku. To je skutečně husarský kousek, ale autor našel dramatický potenciál v jednoduché metodě: intuitivně vyhmátl společné téma, kterým je zoufalá neschopnost najít smysl života a prorazit krustu vše obklopujícího primitivismu a rezignace. Všechny figury svedl do jednoho místa – hospody a poskládal je tak, aby se jejich děje vedle sebe mohly téměř paralelně odehrávat a v příslušných místech se i přirozeně propojit. Tyto švy jsou téměř neviditelné, a tak se před divákem odvíjí původní a přece trochu jiná černá groteska s výrazně vypointovanými situacemi, zlomy a překvapivými východisky.
Měkkejš s babyvakem
Například výtečně je do děje zakomponovaná postava Johnnyho, který v knize (povídka Měkkejš) vede ublíženou samomluvu nad svým osudem – nechá se totiž doslova smýkat svou bývalou přítelkyní Katrionou, která mu uteče, nechá mu na krku mimino, spí s jeho kamarádem, oba ho okrádají a ona ho ještě nechává průběžně zmlátit svými bratry. Apřesto v závěru, jen co Katriona (Klára Melíšková) pohne malíčkem, přileze za ní jako zbitý, ale šťastný pes. Jaroslav Plesl, který Johnnyho hraje, větší část inscenace stráví zády k divákovi pohroužen do hry na automatu. Jeho záda a kňučivé mumlání jsou tak výmluvné, stejně jako mimino zavěšené na břiše, které je zdrojem drobných až nenápadných, ale úžasných gagů – tu a tam ho někdo pohladí do hlavičce nebo ono samo různě komicky překáží při hádkách a tahanicích.
Adaptace se jmenuje Ucpanej systém podle povídky o partě neschopných instalatérů poflakujících se v domově důchodců a neschopných opravit cokoliv, natož kanalizační potrubí. Z té si tvůrci vzali některé motivy a vznikl určitý rámec pro celý děj. Je to ovšem rámec příznačně fekální, neboť jeden z návštěvníků hospody (Ivan Trojan) přichází ohozen exkrementy, jelikož ucpaná kanalizace vylétla jeho záchodovou mísou do celého bytu. Nejprve si jen tak „zahovněn“ čte Nietzscheho u kamen a v závěru se z něj vyklube Bůh, který je z lidstva a jeho neschopnosti a lenosti otrávený stejně jako sám ze sebe.
Fekální ladění maně připomene Wernera Schwaba a jeho metafyzické Prezidentky, a i když je zde forma sdělení přímočařejší a syrovější, působivá je i tak dost. A Ivan Trojan jako vševědoucí Bůh v podělaném pyžamu je nesnesitelně zarputilý a sarkastický a svou oběť, na níž se hodlá pomstít, dokáže zdeptat jen pohledem. Obětí je trouba Boab (Václav Neužil), tvor bezcílně přežívající v podmínkách, jež mu byly nastaveny. A není schopen ani rozeznat, kdy jde do tuhého; v Neužilově podání střídá slabomyslné a mnohomluvné rozklady s brečlavou ublížeností.
Jeho otec (Miroslav Krobot) je další hereckou ozdobou inscenace, tentokrát však není jen pasivním pozorovatelem a suchým glosátorem, ale i tak - v nezvyklé poloze - vynikne jeho úsporný civilismus a autenticita. Otec občas vyvine neobyčejnou energii, odhalí své podivné city a erotické touhy týkající se servírky Marge (Jana Holcová) a pak zase zvadne jako lilium. Zvlášť podařený je pak vpád dvou univerzitních profesorů do tohoto hájemství (Martin Pechláta Martin Myšička), kteří se ovšem velmi rychle (byť zprvu z donucení) zadaptují a na pokyn se servou do krve.
Vstup od 15 let
Další stylotvorným pásmem je jazyk, přímo napěchovaný vulgaritami. Ale jak! Ať už jsou to chrlivé výrony nebo vršení sprosťáren samozřejmé jako dýchání. Nejfrekventovanější je milé oslovení vole a píča. To druhé zde hraje funkci znaku, jímž lze vyjádřit prakticky vše od charakteristiky až po konání, závisí jen na příslušném emotivním zabarvení. Způsob, jakým herci tímto znakem „nakládají“, je impozantní. Třeba tupec Gary v podání Hynka Čermáka střídá obě slova s neobyčejnou virtuozitou a vytváří jakýsi metajazyk, kterému se v prosté sdělnosti nic nevyrovná.
Z inscenace ale nenápadně odkapává cosi vražedného. Vajdička vytvořil panoptikum přiboudlých existencí, mravních deviantů, kteří vše řeší jen agresí a netuší, že svět může vypadat i jinak. Ani ho nepotřebují. Welshovy povídky už byly zfilmované, ale jeviště tu má oproti plátnu velkou výhodu: zatímco u filmu si udržujeme určitý odstup, divadlo nás i přes stálou nadsázku, zdůrazňovanou ironii a bizarnost dění nepříjemně vtahuje. Ucpanej systém je inscenace s mimořádně depresivní a naléhavou výpovědí, byť je tato režií rafinovaně překryta různými rovinami komiky a nadsázky. A herecky je opět naprosto mimořádná, v partnerské souhře nemá dnes soubor prakticky konkurenci.
Jana Machalická, Lidové noviny

Hovno není racek, aneb Bůh, který mluví sprostě
Nejsprostší inscenace Dejvického divadla, nejbizarnější zpodobení Boha nebo nejzábavnější obraz lidské bezprizornosti - to všechno lze říct o divadelní adaptaci povídkové knihy Acid House (Barevnej svět) britského spisovatele Irvina Welshe. Její autor Daniel Majling ji nazval Ucpanej systém. Režíroval Michal Vajdička.
V hospodě na periferii, a je jedno jestli někde ve Skotsku nebo v Ostravě-Porubě, se potkávají chlápci, kteří nevědí, co se životem. Zabíjejí čas kecama, pitím, "pícháním" a taky mají "fočusový" tým a svého trenéra, což je zároveň hospodský a fotr jednoho z nich. Na první pohled to vypadá jako groteskně nadsazený vzorek sociálně vyloučené lokality, ale posléze si uvědomíme, že jde možná o výstižný a přes všechny šílenosti i poměrně realistický obraz současného lidstva.
Daniel Mailing provázal osudy hrdinů Welshových povídek tak, že celek působí jako svébytný divadelní text. Ucpanej systém něčím připomíná slavnou hru Maxima Gorkého Na dně. Níž v lidské existenci už sestoupit nelze. Všichni zoufale vyhlížejí něco, čeho by se mohli zachytit, co by dalo jejich životům smysl. Třeba lásku, s kterou si ovšem nevědí rady, a tak se jim bůhvíproč proměňuje v "píchačku". S Bohem sice sedí ve stejné hospodě, ale nějak ho nepoznávají.
Není divu, Bůh (Ivan Trojan) čte u kamen Nietzscheho, ďábelsky se chechtá a vypadá trochu jako oni - koneckonců je stvořil k obrazu svému. A ke všemu je celý od hoven. Kanalizační systém v domě, kde všichni bydlí, je totiž přetížený, ucpal se, a tak mu naměstnané exkrementy nájemníků vylítly do bytu záchodovou mísou rovnou na pyžamo. A protože je neděle, den Páně, všichni odpočívají a nikdo se nemá k tomu, aby ty odpadové roury pročistil. A taky všichni na všechno "serou".
Metaforická rovina inscenace by nemohla fungovat, kdyby herci své postavy tak autenticky, s černočerným humorem a natvrdo, neukotvili v hospodské realitě. Na této inscenaci je krásné, že stojí na zemi a každá z postav, z těch nevědomých a ztracených duší, má svůj jazyk a své naprosto přesvědčivé a velmi originální tělo.
Většina z protagonistů jsou lůzři. Gary (Hynek Čermák) se vrátil z vězení. Agresi a násilí tu má hned po ruce každý, ale on ještě o kousek víc a má i pádný důvod. Larry (Petr Vršek) a Johnny (Jaroslav Plesl) sdílejí společně nejen hospodu, elektřinu, ale i ženu. Katriona (Klára Melíšková), je totiž sexuálně emancipovaná a taky pořádně ostrá. Servírka Marge (Jana Holcová), zběhlá studentka filozofie, potká v hospodě svého profesora. Přišel kolegou a nějak se nemohou dohodnout, zda Bůh je nebo není. Marge se od nich nedozví, co je zázrak, zato oni se rychle odloží intelektuální slupku a přizpůsobí se zdejším zvyklostem.
Boab (Václav Neužil) je líný blouma, co má nejvíc rád sám sebe. Je vlažný, a to Bohu (Ivan Trojan), který, jak známo, preferuje, aby byl člověk studený nebo horký, vadí asi nejvíc. Boabův fyzický Otec (Miroslav Krobot) a hospodský (od Hospodina ho dělí pár písmen) má svého ničemného syna taky plné zuby a vyžene ho z "fočusového" týmu i z domu. Boabova milá Evelyn (Lenka Krobotová) je sice ochotná kvůli "kariéře" čistit ucpanou kanalizaci a umazat se od výkalů, ale co se lásky týče, i ona shledává Boaba nehodným.
Trest Boaba nemine. Bůh i Otec ho svorně vykonají za okolností velmi neobvyklých.
Slovenský tým, do něhož patří kromě režiséra autor adaptace Daniel Majling a výtvarník Pavol Andraško, dejvičtí herci a Irvine Welsh si očividně padli do noty nejen ve věci milovaného fotbalu. "Hraje" tu úplně všechno: výhled do krajiny za špinavými okny, červená tanga na zadku Marge nebo fotka Otcovy mrtvé ženy na zdi.
Ucpanej systém v Dejvickém divadle je silná, ohromně zábavná, ale i krutě aktuální inscenace. Člověk se směje, až mu tečou slzy a přitom je mu vevnitř spíš k pláči.
Marie Reslová, Hospodářské noviny

S Irvinem Welshem o konci civilizace
Autor slavného Trainspottingu fascinoval publikum Dejvického divadla v Praze
Do Česka jako skotská vichřice vtrhl Irvine Welsh, kterého proslavil zejména Trainspotting zfilmovaný Dannym Boylem v roce 1996. Do Dejvického divadla přivedla Ucpanej systém edinburského bouřliváka slovenská mise: Podle povídek a filmového scénáře Barevnej svět (Acid House) adaptoval Ucpanej systém pro divadlo Daniel Majling z Revúce, režijně se, ani u nás ne poprvé, prosadil martinský rodák Michal Vajdička.
Hospodu hrůzy s barovým pultem, pípou, hracím automatem, několika stoly a židlemi pochybného fotbalového spolku základní soutěže na ještě zmenšeném prostoru jeviště vykouzlil další Slovák Pavol Andraško, kterého známe hlavně z jeho spolupráce s režisérem Mariánem Peckem. S drsným příběhem se identifikoval i autor hudebního punkového hávu inscenace – Marián Čekovský.
Ucpané je všechno
Nepochybuji o tom, že také v Praze vyvolá Ucpanej systém u prvoplánových obdivovatelů „krásného umění“ zděšení. Ostatně stačí připomenout diskuse kolem Trainspottingu. Záplava argotu jim ucpe uši, takže už nedokážou vnímat novou estetiku dramatického umění ani filozofickou disputaci o existenci Boha – v přímé polemice s Nietzscheho „Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtev! A my jsme ho zabili!“
Nejsilnější je ale Ucpanej systém v příběhu o jednom možném konci civilizace. O zjednodušení komunikace v podstatě na ustálené několikaslovné vzorce vulgárních klišé, na řetězec skřeků místo slov. O ovládnutí světa vypatlanci neschopnými uvědomovat si cenu lidského života, který oni sami vedou zase na úroveň posunkové řeči, s uplatněním siláctví a preference nevzdělanosti: od politiků až po nezaměstnané, jejichž náboženstvím je příslušnost k fotbalovému týmu.
A mezi tím vším se plácá Bůh, unavený stejně jako lidstvo. Uvědomuje si vlastní omyl stvoření. Hračka se mu vymkla z rukou už dávno. Přizpůsobivé plemeno nejenom ničí ostatní druhy; i boží trest bere jen jako změnu situace.
Dokonalé je dejvické herectví. Bůh Ivan Trojan se topí v exkrementech „ucpaného systému“ WC vlastního bytu. Zoufá si a neví, co si má počít. Nefunguje už nic.
Herecké lahůdky
V tlupě živočichů ucpaného systému společenského vynikají zejména Miroslav Krobot jako flegmaticky hříšný Otec, Hynek Čermák v roli kriminálníka Garyho bez mozku, Jana Holcová coby martyrka Marge, Klára Melíšková – promiskuitní alkoholička Katriona a Lenka Krobotová – prostředí se vzpírající Evelyn.
Po Pitínského Kalibově zločinu v hradišťském Slováckém divadle druhý zápis na Inscenaci roku. Ve chvíli, kdy ještě nejsou uděleny Radokovy ceny za rok minulý.
Jiří P. Kříž, Právo