Zimní pohádka / William Shakespeare

Psychothriller se šťastným koncem

V pražském Dejvickém divadle zinscenovali málo uváděnou Shakespearovu Zimní pohádku. Těžkou hru, která se odehrává na Sicílii i v Česku, zdobí herecké výkony i dobrá režie.

Vážná a ostře řezaná Sicílie je ponořená do mrazivě bílé barvy. Silné herecké výkony rámují výrazné rekvizity i seriózní kostýmy. Pozadí králova šílenství uvozuje pohled na rozbouřené moře s majákem. Rozbíhající se rodinnou tragédii ve vládcově sídle pak přeruší jen suché lupnutí fotoaparátu, kterým si vše postava Času (Zdeňka Žádníková) zvěčňuje.

Čechy oproti tomu zůstávají bez jakýchkoli symbolů, lehkou komedii zde hrají na zcela prázdném pódiu, jež ozvláštňuje pouze plátno s obrazem stromu. Pryč je upjatý sicilský majestát, nahrazuje ho zemitost a úsměvná přímočarost pastýřů, vesničanů a pobudů, kterou podbarvuje obyčejná kytara.

Režisér Ondrej Spišák pojal Shakespearovu Zimní pohádku důsledně jako tragikomedii. Zatímco úvod patří těžkým chvílím, kdy sicilský král Leontes (David Novotný) obviňuje svou těhotnou ženu (Lenka Krobotová) z cizoložství s českým králem Polixenem (Martin Myšička), druhá polovina hry doslova sestává z vtipných scének, které na hraně frašky dovezou z venkovských Čech rozuzlení zpět na bílý ostrov.

I přes zdánlivou rozpolcenost se v Dejvickém divadle povedla velká hra. A možná právě proto, Zimní pohádka tu mrazí (a to nejen skvělým výkonem Davida Novotného), tu baví (momenty Miroslava Krobota a Pavla Šimčíka), ale ani jednou nepadne za hranu parodie sebe sama. Spišákovi se nezvyklý formát podařilo udržet v neuvěřitelně kompaktním celku až do konce.

Tvůrci se báli, zda nálepka „nezinscenovatelného Shakespeara“ Zimní pohádce předem nepřitíží. Je tomu naopak, stává se zárukou neopakovatelného zážitku.

Tomáš Šťástka / iDNES.cz

Nezbývá než znovu konstatovat, že herecký styl, který dejvický soubor pěstuje, má obdivuhodnou schopnost vtisknout se do tvaru i vyznění skoro každé inscenace. Dokáže ji scelit a upozadit i případné nedostatky a nedodělky. Že se tak děje v autorských záležitostech, je jaksi přirozené, ale že to platí na Shakespeara, je překvapivé. Herecká kreativita tady funguje stylotvorně, pracuje s ironií a groteskností a přináší i hravost. Celý ten styl se hodně liší od veseloherního juchání, které se na českých jevištích tak často pěstuje v souvislosti se Shakespearovými komediemi.

Režisér Ondrej Spišák děj Shakespearovy pohádkové romance vsadil do atmosféry zvláštní letargie a smířlivosti: jednotlivé obrazy mají až idylickou malebnost, která i nejdrastičtější momenty podává s nadějí a jemným humorem. Hrdiny přesunul do současnosti a oni se chovají jako příslušníci moderních vládnoucích rodů, mají své zábavy na břehu mořském, hrají tenis a golf, polehávají na lehátku, ve svých emocích jsou přímočaří, udivení a vlastně i trochu naivní a odtržení od reality.

Civilnost jako základní rys inscenace se odráží i v úsporném a náznakovém výtvarném řešení – základ tvoří indiferentní interiér s židlemi a stolem, zařízení vévodí lenoška. Pak stačí odkrýt pozadí s malovaným prospektem a ocitáme se na mořském břehu se skalisky a majákem. Na lenošce leží královna Hermiona v naději a čte si, vedle ní její synek, který hraje na mobilu hry. Pomocí oponky se prostředí proměňuje a situace a dějové zlomy uzavírá postava Času (Zdeňka Žádníková), která fotografuje čili dokumentuje momenty štěstí i utrpení, aby je v závěru inscenace v jakém si defilé nechala znovu proběhnout, nikoliv však vrátit, což trefně dotváří Spišákovo pojetí. Není to nic třeskutě objevného, ale ve spojení s atmosférou a stylem inscenace tenhle výklad diváka plně uspokojí.

Zimní pohádka k nám promlouvá o čase, který uplývá a má schopnost léčit a smiřovat s tím, co už nelze změnit. A přináší i toleranci a zklidnění a rovnováhu, pochopení. Touha zastavit, zpomalit, vrátit a zastavit čas je tu všudypřítomná a objevuje se v řadě momentů, třeba když sicilskému králi v hlavě klíčí zkázonosné podezření stran Hermioniny nevěry a v pozadí se odehrává zpomalená hra s míčem, kterou hrají budoucí oběti královy paranoie.

Spojit civilní projev se Shakespearovým veršem je ovšem náročná disciplína, která má nejedno úskalí. U dejvických herců se přece jenom projevila malá zkušenost s takovým typem textu. Bylo by dobré, kdyby se v reprízách ještě pracovalo na tempu a výslovnosti, protože na premiéře mnohým nebylo pořádně rozumět a například při citových hnutích je třeba civilní projev ještě významově odlišit a technicky dokonale zvládnout.

Divadelně nápadité a také typově dobře strukturované je ztvárnění více postav jedním hercem. Jde často o kontrastní polohy, v nichž vynikne proměnlivost toho či onoho interpreta. Originální jako vždy je samozřejmě Miroslav Krobot ve dvojroli Antigona a Starého pastýře. První je zasmušilý, až depresivní, v druhé poloze zase předkládá konglomerát vypráskanosti, sarkasmu i stálé udivenosti, až odevzdanosti. Půvabné scény se odehrávají na slavnosti stříhání ovcí, kde se zjevuje v klobouku se zatočenými beraními rohy (kostýmy Katarína Hollá). Jeho syna Křupana (též Dion) hraje Pavel Šimčík jako přímočarého troubu a oba dohromady tvoří výtečnou šaškovskou dvojici a zároveň jejich výstupům nechybí melancholie. K nim se ještě přidává Autolykus (též Cleomenes) v podání Petra Vrška. On a Šimčík mají na slavnosti úchvatné rapové číslo s kytarou.

Tamtéž přichází dobromyslný, až naivní český král Polyxenes Martina Myšičky se svým rádcem Camillem (Jaroslav Plesl) v přestrojení za sudeťáky, což jsou humory, které by jinde vyzněly lacině nebo hrubozrnně, ale tady nepřekročí meze vtipné nadsázky, stejně jako další vtipy a připomínky Českého království jako divočiny na břehu mořském. Sicilský král Leontés Davida Novotného svou náhle propuknuvší nenávist k choti Hermioně (Lenka Krobotová) vystřídá těžkou zádumčivostí a nečinností a Krobotová má rovněž hezký monolog před soudem, kde působivě zazní její tichá dotčenost a hrdost. Obě děti krále Leonta Mamillia i Perditu hraje Veronika Khek Kubařová nejprve s chlapeckou a pak s dívčí rozverností.

Zimní pohádka v Dejvicích nechce ohromit zásadním posunem ani závažností výkladu, ale svou malebností, lehkou ironií a uvolněností vysloveně potěší.

Jana Machalická / Lidové noviny

Je velikým kumštem umět Shakespeara sdělovat bez patetického přednesu jeho blankversu a metafor. Zvláště jedná-li se o jedno z jeho děl pozdních, vrcholných, bilančních jako v případě Zimní pohádky datované rokem 1611. Spišák naordinoval Dejvickým provokativní civilnost projevu. Herci vyslovují repliky, jako by je právě vymýšleli. Hilského přebásnění umožňuje dosadit i (sebe)ironii k češství, které je podobně jako v případě Bernardina v Něco za něco demonstrováno postavou chmatáka a uřezávače měšců Autolyka. „Nabývám dojmu, že dnešní doba přeje darebákům,“ libuje si ten poctivý křivák a živnostník slovy Shakespeara, nikoli recenzenta, a ústy Petra Vrška.

Tresť motivů a témat v Zimní pohádce jde od žárlivosti Leonta (David Novotný) až po lásku Perdity (Veronika Khek Kubařová) a Florizela (Vladimír Polívka) – dětí dvou znepřátelených rodů. Vrcholem zmíněného inscenačního principu je ovšem výkon Miroslava Krobota v rolích Antigona (sežere ho medvěd) a českého Starého pastýře, jak z lidového betlému vyřezaného.

Kolem Zimní pohádky v Dejvickém divadle se Shakespearem, Hilským, Spišákem, a hlavně s herci (Lenka Krobotová, Martin Myšička, Jaroslav Plesl, Pavel Šimčík, Simona Babčáková, jen k jejímu výkonu mám připomínku – nedokázala zcela opustit svůj komediální rejštřík) – kolem toho všeho prostírá se svatozář.

Dokonce i mrtvá královna Hermiona, zavržená manželem, a předjímající pod tíhou jeho prokurátorského výroku „zapírání vám jenom ublíží“ příští politické procesy ve velké části světa, tedy i ta neprávem světu vzatá skrze sochu Giulia Romana, jedné z mála dramatikových reálných postav v jeho díle, ožívá. A všemu kolem vládne spravedlivý Čas, který vzal na sebe podobu Zdeňky Žádníkové. Inu Shakespearova dejvická pohádka.

Jiří P. Kříž

Uvážíme-li, že režisérem Zimní pohádky je Ondrej Spišák, tedy tvůrce s docela výrazným rukopisem, je až s podivem, jak moc je ta inscenace „dejvická“. Zdejší herečtí matadoři doslova září, jejich novým kolegům se daří o něco méně, ale nic hrozného se neděje. Po většinu času je to neobyčejně zábavná podívaná, místy dojde i na zvážnění, jak se na shakespearovskou tragikomedii sluší a patří.

Černého Petra dostala Zdeňka Žádníková, která hraje veskrze postradatelnou symbolickou figuru Času. Což připomínám především proto, že zbytečné vstupy Času vyhlížejí – alespoň při pohledu zvenku – jako hlavní režijní přínos. Jinak se hraje spíš od situace k situaci: jednotlivé výstupy a setkání jsou vyvedeny skvěle, ale že by se to celé skládalo do nějakého pevného celku, tím už jsem si jist podstatně méně. Samozřejmě, Zimní pohádka je v tomto smyslu hodně obtížně uchopitelná hra plná manýristických vykloubeností všeho druhu, ale stejně.

Po většinu času je to neobyčejně zábavná podívaná, místy dojde i na zvážnění, jak se na shakespearovskou tragikomedii sluší a patří. V závěru to sice vypadá, že hlavním jednotícím prvkem inscenace je cosi jako „laskavé shazování“ přepjaté předlohy, ale i tak jsem měl v souhrnu pocit, že dejvičtí herci prostě využili všech příležitostí k tomu, aby předvedli to, co umí nejlépe: s lehkým a samozřejmým podehráváním rozvíjet groteskní situace. Pokud takový přístup přijmeme, není pochyb o tom, že dejvická Zimní pohádka je špičkové herecké divadlo a jedna z nejveselejších shakespearovských komedií široko daleko.

Vladimír Mikulka