Nový Höger
David Novotný v hlavní roli přitahuje pozornost uvolněným vnitřním klidem, energií soustředěnou na řešení každé situace. Jeho postava je tak normální až působí výjimečně. Místy se v jeho hereckém výkonu objeví neobyčejně silné, dovnitř obrácené momenty, jaké si pamatujeme ještě z rolí Rudolfa Hrušínského staršího nebo Karla Högera - ostatně svou medvídkovskou těžkopádností, jíž dává lehkost a noblesu síla ducha, je i fyzicky dost připomíná.

Tatiana Vilhelmová přichází na scénu jako odkrvená, vnitřně stažená, bezpohlavní bytost, která mechanicky vykonává naučené kroky. Za nehybnou maskou smutného muže postupně, bez stínu ženské koketérie, hry nebo povrchnosti, nechává tušit křehkou, milující ženu. Do paměti se vryje jedna z epizod - Ivan Trojan jako Podnikatel zruinovaný nemravností bankéřů volí s "metafyzickým" humorem sobě vlastním individuální revoltu a konečné řešení. Nebo jiná, v níž se Martin Myšička zjeví jako shůry seslaná bizarní bytost - ráčkující advokát Armády spásy - a vyrve Muže bez minulost ze spárů byrokratických pitomců.

Radost jen tak zbůhdarma
Většina představení se odehrává bez kulis, v holém, odstrojeném prostoru jeviště. Jen pro první scénu na nádraží a návrat "domů" jsou charakteristické diagonální zdi ohraničující volný prostor (scéna Andrej Ďurík). Bohužel manipulace s nimi působí dost rušivě. Zatěžkané nějakým nešikovným symbolismem jsou i kratinké obrazy mezi přepadením a příchodem Muže bez minulosti do kolonie bezdomovců.
Cestu k vnímání všeho nevyslovitelného v inscenaci nám otevírá jemný, hodně specifický, absurdní humor obsažený v intonacích, hudbě a zpěvu, mimoslovní komunikaci nebo pohybu (Kristýna Lhotáková). Chvílemi forma představení připomíná muzikál, rozdávající jen tak zbůhdarma radost, chvílemi beckettovsky oproštěnou existenciální grotesku. Je to výjimečné divadlo.
Marie Reslová, Hospodářské noviny

Tragikomický Muž bez minulosti má nezaměnitelnou „finskou“ atmosféru, působí minimalisticky a navzdory úsměvným momentům a happy-endu dost tísnivě. O to větší výzvou mohlo být pro Krobota nové ztvárnění. V jeho interpretaci drama zmláceného a okradeného muže, který zapomene nejen vlastní jméno, ale také vše o svém dosavadním životě a útěchu najde až v seznámení s obětavou ženou pracující v Armádě spásy, vyznívá bláznivěji a veseleji.
Posun je zřetelný - tam, kde z filmového plátna čiší beznaděj, se české divadelní publikum docela často směje. Komika převálcovala tragiku, režisér obohatil předlohu o nám blízký humor, čímž dílo zásadně proměnil. Nebál se zařadit vtípek založený na náhodně objevené finské vodce ve staré ušmudlané ledničce nebo třeba bizarní pohybově-taneční čísla.
Herci se však nepitvoří a nepředvádějí laciné kousky. Díky tomu snad i ta nejabsurdnější scénka podtrhuje originalitu inscenace, jakož i kostýmy, z nichž značná část vypadá jako z levného secondhandu, střídmá, avšak chytře vymyšlená výprava, která se dobře popasovala s množstvím interiérů a exteriérů. A své dělá i pozoruhodná hudba z pera Marka Doubravy, doplněná navíc i písněmi kapely Beach Boys. Vedle hereckých výkonů je muzika druhým důležitým tahounem představení, prolíná jednotlivé obrazy, nebo je dokonce úplně zastaví a na okamžik nechá rozeznít možný útržek paměti muže bez minulosti, který je od začátku prezentován jako hudební nadšenec.
Kateřina Rathouská, MF DNES