Richard III. / William Shakespeare

Kdo chce být králem, musí jednat hned!



Shakespearova tragédie, v níž cestu hlavní postavy k moci lemují mrtvoly protivníků, které likviduje s absolutním cynismem, má zakódované prvky směšnosti, Richard je tak očividný zloduch, že se to vzpírá zdravému rozumu. A právě na této úvaze SKUTR staví a volí hrubě výsměšný styl, který dobře vyjadřuje vyšinutost dění. V situacích pokaždé jde až na hranu a ono to vychází, je to trochu jako chůze po laně, stačil by malý úkrok a vše by se propadlo do přepjatě hysterického tónu.

U Shakespearových dramat se silnou ústřední postavou samozřejmě platí, že bez správného představitele se ztrácí smysl uvedení. I tady měl SKUTR šťastnou ruku, Lukáš Příkazký vybavil Richarda směsicí vemlouvavé úlisnosti a zábavného cynismu. Je to studie ambiciózního zmetka, který se nezastaví před ničím, ale jehož motivace jsou vlastně nejasné, nad tím, proč touží po moci a vraždí, aby se k ní dostal, zůstává velký otazník. Tento moment vyznívá velmi současně, aniž by s ním režie podbízivě operovala.

Postava královny Markéty, která je jednou z nejzajímavějších v dramatu, se zde posunula až do polohy macbethovské čarodějnice a Simona Babčáková jí dodala propracovanou jedovatost a uspokojení. S ním procítěně pronáší své vize Richardova neblahého konce. Martha Issová jako manželka krále Edwarda občas hysterickou přepjatost postavy přehrává, ale figuru má založenou dobře, jen by chtělo ubrat na nasazení. Vévodkyně z Yorku Lenky Krobotové ozdobená šípy připomíná trochu bohyni lovu a je také patřičně zlolajná.

Richard III. se v Dejvicích povedl, je hodně výsměšný, hodně groteskní až vykloubený, ale drží styl a ukazuje, že zlo sice může působit i komicky, ale tím se jeho zrůdnost neeliminuje. Tím spíš, když jsou motivace těch, kteří jej páchají, nepochopitelné.

Jana Machalická, Lidové noviny