Ztratili jsme Stalina / Fabien Nury, Thierry Robin

Groteska z Kremlu

PARTA KOMIKŮ Z KREMLU V DEJVICÍCH

Režisér Michal Vajdička a dramaturg Daniel Majling uvedli v Dejvickém divadle inscenaci Ztratili jsme Stalina, obludnou frašku, která vychází z komiksů Fabiena Nuryho a Thierryho Robina. Ta se inspirovala historickou situací boje o moc po smrti Stalina v roce 1953. Na jevišti se odehrává místy hodně absurdní šaškárna v podání osiřelého kremelského politbyra, které s vervou a vynalézavostí ztvárňuje sehraná herecká sestava. Vévodí jí neuvěřitelně výrazově proměnlivý Jaroslav Plesl v roli Nikity Chruščova.

Možná je na to všem nejmrazivější, že tahle divoká a místy hodně absurdní fraška je vlastně pravdivá, jakkoliv využívá až obludnou nadsázku. Kremelská „věrchuška“ si po Stalinově smrti začala jít tvrdě po krku a vzájemně se eliminovat, palmu vítězství si nakonec odnesl Chruščov. Stejně jako po Brežněvově smrti, kdy se u moci udržel až třetí nástupník Gorbačov. To, co se jeví tak nadsazené, jsou holá fakta, třeba poté, co Stalina sklátila mrtvice, byli všichni kolem něj hrůzou bez sebe a netroufli si mu pomalu ani zavolat lékaře, ostatně Stalin jich už předtím většinu zlikvidoval.
Potenciál textu se ukrývá v promyšleném vršení absurdních situací, které šílený strach z diktátora předvádí v mnoha polohách počínaje expozé v koncertní síni, kde hrůzou zcepenělý ředitel (Vladimír Polívka) předvádí neskutečné kejkle, aby vyhověl Stalinovu přání mít nahrávku právě skončeného vystoupení. Michal Vajdička nejenom akcentuje tyto různé projevy strachu, ale také modeluje partu z Kremlu jako sestavu primitivních gangsterů, zločinců, kteří svou moc zneužívají, ovšem když přijde na lámání chleba, jsou to jen ubožáci a zbabělci. A ti ve strachu horečnatě spekulují, jak se udržet u vesla, i proto režie účinně udržuje atmosféru chaosu, stálé nejistoty a latentních zvratů. Ostatně politik jako gangster je staré téma, s kterým si pohrál i Bertolt Brecht.

Extrémní fraška a ostré karikatury

Scénograf Pavol Andraško šikovně „vyfutroval“ malé jeviště Dejvického divadla dřevěným obložením, které evokuje pompéznost vládních pevností své doby. Zároveň tak vznikl prostor, který jako by neměl únikové cesty, anebo je má, ale každý je nezná, což v inscenaci opakovaně zafunguje. Ze zasedací síně se změní v zákulisí haly, kde se odehrává Stalinův pohřeb, diváci vidí rub jeho velkého portrétu a maršálovým okem lze pak šmírovat, co se u katafalku děje.
Katarína Hollá navlékla partu kremelských komiků do příšerných kalhot s vysokým pasem a špatně padnoucích sak a mantlů. Vyhlížejí přiboudle a nepřestávají chlastat. Je to vážně směšná menažerie: Chruščov (Jaroslav Plesl) ještě se zbytky vlasů a úlisným výrazem, Berija (Tomáš Jeřábek) slizký a suverénní do posledního okamžiku, Molotov (Pavel Šimčík) programový posera, který je vyreklamován na poslední chvíli ze seznamu pro gulag, ale stejně nic nechápe, nebo raději ani nechce. Malenkov (Lukáš Příkazký) samolibý trouba, který si hned navlékne bílou maršálskou uniformu, ale moc mu to nepomůže, generál Žukov (Petr Vršek) zupácký ožrala, který se ohlašuje zvoněním metálů připomínajícím rolničky, ale pánové se ho bojí, protože na rozdíl od nich se neklepe hrůzou.
A dámy – Stalinova dcera Světlana (Klára Melíšková) jako další alkoholická až pomatená troska, která není pomalu schopná říct ani srozumitelné slovo, což ale Melíšková přehrává víc, než je nutné. Ovšem její výstup s kožešinou kolem krku, která v její choré mysli obživne a chce ji uškrtit, je dokonalý. Boa hodí na Chruščova a ten kožešinu umlátí o stěnu. A je tu ještě tajemná a svůdná virtuoska Marie (Anna Fialová), která vlastně všechno spustila.
Vajdička od počátku inscenuje extrémní frašku a postavy jsou také pojaté jako ostré karikatury, směšné a trapné, jsou to tragičtí klauni – chovají se a vypadají tak i se svými alkoholickými nosy a jejich bezpáteřnost, arogance a tupost je bezpečně vede ke zradám a manipulacím. Ale tenhle sarkastický výsměch je zároveň úžasně zábavný, v divadelní adaptaci slovní šavlovačky vycházejí báječně, pomáhá tomu i svižné tempo a nasazení. Sarkastické i vulgární poznámky jsou trefné a dotvářejí obraz primitivů u moci, kteří nakonec zůstanou jen směšnými panáky, kteří páchali zlo. Možnost vysmát se takovým parchantům je velmi osvobozující.
Hned úvodní tahanice ve dveřích o Stalinovu mrtvolu je zábavná pohybová klauniáda, a i když asi nelze úplně přesně identifikovat Majlingovy inovace původního textu, mnoho ze slovního humoru, který tu zazní, bude nejspíš domácího původu, třeba když Berija vytáhne propisovačku a půjčí ji Malenkovovi, který si ji zálibně prohlíží a pak praví, to je naše? načež Berija zařve ne. Malenkov nakonec propisovačku samozřejmě ukradne. Anebo Žukovův „vejšplecht“ Nikito, ty máš koule jako Kreml báně!

Když Chruščov mlátil botou o stůl

Je to přehlídka situačních gagů a komediální vynalézavosti, třeba když Malenkov Lukáše Příkazkého trvá na tom, že na něj Berija nic nemá, jelikož stál jinde než ostatní, když jim vyhrožoval. V závěrečné části gradují Chruščovovy intriky, moc hezky vychází, když mlátí botou o stůl, což je připomínka jeho vybraného chování v OSN. Plesl střídá hysterické záchvaty s ledovým klidem a zákeřným vemlouváním, vzápětí zase řve jak blázen. Ztratili jsme Stalina v Dejvicích předvádí zločineckou bandu z Kremlu z dávno minulých let, ale tahle politická satira má obecnější platnost a každého diváka musí napadnout, jak to asi vypadá v Kremlu dnes a jak to bude vypadat při další výměně politbyra. A on taky není ve světě jen Kreml...

Jana Machalická, Lidové noviny

JAK UPOCENÝ CHRUŠČOV ZVÍTĚZIL. DEJVICKÉ DIVADLO HRAJE O SMRTI STALINA

Panoptikum nejvyšších sovětských špiček bojujících o moc po Stalinově smrti vykreslili v Dejvickém divadle pomocí grotesky. Až na pár drobností se novinka Ztratili jsme Stalina, ve které zaujme Jaroslav Plesl, Tomáš Jeřábek či Petr Vršek, vydařila.

Ředitel Antonov za dveřmi poslouchá živě přenášený koncert klavíristky Marie, když tu k němu nejistě přikráčí jeho asistent. Volal totiž sám Stalin, koncert se mu líbí a přál by si záznam. Ten večer se ale nenahrává...

Úvodní scéna přenese diváky aktuální novinky Dejvického divadla nazvané Ztratili jsme Stalina do Sovětského svazu z března roku 1953. Režisér Michal Vajdička zde totiž zpracoval námět Fabiena Nuryho a Thierryho Robina, který proslavil stejnojmenný film se Stevem Buscemim. Divadelní adaptaci připravil dlouholetý spolupracovník divadla Daniel Majling.

V Dejvickém divadle se tak rozhodli zpracovat momenty těsně před a především bezprostředně po smrti sovětského diktátora. Tedy nahlédnout do hlav a přediv vztahů mezi tehdejšími sovětskými špičkami, které po smrti vůdce zachvátila panika a následně boj o moc.

Vajdička dal premiéře Dejvického divadla podtitul „Groteska z Kremlu“ a přesně v tom duchu celou novinku režíruje. Před diváky defiluje panoptikum rozklepaných postaviček, kterým jednotliví herci zdánlivě přehnaně zdůrazňují jejich špatné vlastnosti. Nebo jim je rovnou vytvářejí.

Malenkov je tak v podání Lukáše Příkazkého šedivý panák, který sám sobě vemlouvá svou důležitost a kterého přitom nikdo nebere vážně. Chruščov Jaroslava Plesla je upocený stratég, kterého vystraší každá nečekaná událost a který se nakonec chopí otěží jen díky Žukovovi a souhře okolností. Molotov Pavla Šimčíka je dobrácký naiva, který si raději nic nemyslí, aby jej náhodou někdo z nějakého myšlení neobvinil. Bulganin Vladimíra Polívky jen poslušně usedá a všem tiše přikyvuje. Berija Tomáše Jeřábka je úlisný hráč, který však nemá v zásobě nic víc než jeden trumf. Jen už zmíněnému Žukovovi zjevně nechybí odvaha a rozhodnost, ovšem Petr Vršek jej vykresluje primárně jako hurónského ožralu s červeným nosem, který občas vpadne do děje dřív, než by bylo třeba.

Soubor takových postaviček tak na jevišti Dejvického divadla rozehrává jednu komickou scénku za druhou. Groteska v prvním plánu ale nikterak nezamlžuje skutečný stav věci. Ztepilá pianistka Marie v podání Anny Fialové či ještě lépe dvojice strážných (František Beleš, Pavel Prais) dokazují, že i přes všechnu popletenost a ubohost hlavních figur tady jde stále především o život. A to nejen ten vlastní, ale i životy rodin všech zúčastněných.

Právě dvojici vojáků na stráži si ostatně Berija jen tak mimochodem křížkuje křídou, aby jim cejch smrti později stejně laxně z uniforem zase smazal. V téhle ruletě prostě nejste pánem svého osudu.

I když tedy Vajdičkovi idea podat hrůzu doby skrze smích, škleb a grotesku vyšla, najde se na novince pár drobných much. Především se ne všem hercům daří držet stejnou laťku oné grotesky. Zatímco Plesl, Jeřábek či Příkazký s Vrškem zůstávají minuciózně naladěni na stejnou notu, Stalinova dcera Světlana v podání Kláry Melíškové vyčnívá. Melíšková ji doslova přehrává jako alkoholovou trosku, což působí za každé situace rušivě. Naopak skvěle se svých dvou malých rolí chopil hostující Denis Šafařík: září jako asistent z úvodu i jako lékař konstatující Stalinův stav.

Diváci se ještě mohou ptát, zda bylo nutné Malenkova „obdařit“ homosexuální orientací a zda byla hrůzná postava Beriji dostatečně využita, ale to už záleží na ochotě či neochotě každého podřídit historická fakta umělecké licenci.

Tomáš Šťástka, iDNES.cz

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-divadlo-recenze-vsichni-ti-smesni-starici-z-kremlu-40462857

https://nadivadlo.blogspot.com/2024/03/skorpil-ztratili-jsme-stalina-dejvicke.html

https://nadivadlo.blogspot.com/2024/03/voska-ztratili-jsme-stalina-dejvicke.html?

https://www.divadelni-noviny.cz/na-hruby-pytel-hruba-zaplata