HLASY / David Jařab

Hranice mezi smyšlenkou a skutečností bývá někdy dost neznatelná. Přes tuto hranici zaznívají hlasy a lákají nás na druhou stranu. A podlehnout není někdy jen otázkou vůle.



HLASY

Pavel Šimčík • Klára Melíšková • Jaroslav Plesl • Václav Neužil a Alois Švehlík

scéna David Jařab kostýmy Kamila Polívková hudba Petr Haas dramaturgie Eva Suková


režie David Jařab


PREMIÉRA 28.02.2009
DERNIÉRA 20.11.2009
DÉLKA PŘEDSTAVENÍ 1 hodina 15 minut


Světová premiéra hry, kterou autor a režisér David Jařab napsal přímo pro Dejvické divadlo.


Zvláštní poděkování paní MUDr. Simoně Papežové


Nenápadná křehkost může být tak nenápadná, že bude až nepostřehnutelná. A přesto v ní mohou znít zlověstné tóny a může mít do sebe vrostlou tíživou předtuchu.

Ovzduší jinakosti, neustálé překračování hranic normality a nenormality může vyvolávat pocit fyzické nevolnosti. A přitom se stále nic neděje. Dít se však zřejmě bude, to je jisté. Stále více je jisté, že odněkud musí přijít do neblaze poklidné atmosféry útok.

Rýsují se nepřátelé, máme potřebu se schovat, ale není možné vysledovat žádnou tendenci útoku. Přijde zvenku, zevnitř, od známých osob nebo neznámých? Není to jasné. Je zřejmé jen to, že přijde.

Když ucítíme první náznak potenciálního útoku, chytíme se ho, jako záchrany. Ano, tudy bude veden. Kriste králi, bylo to přece jasné, nad slunce jasné, že to bude tudy. Ale není to až příliš jednoduché? Je tenhle první paprsek, tenhle první zvěstovatel tím skutečným? Není to jen zastírací manévr, který nás má zmást a přinést daleko děsivější odhalení?

Tíha nízkého stropu je zřejmá, hrozí iracionalitou, ale dost možná je až neobvykle obyčejná. Neobvykle všední. Jednoduchost situace i postav nakonec nepřináší zklamání. Čím omšelejší, tišší a všednější je hrůza, tím bližší je naší realitě. Čím jednodušší je zápletka, tím více se nakonec podobá antické tragédii. A tak raději poslouchejme vnitřní hlasy – intuici – a snažme se mezi nimi rozlišovat. Najít ten nejsilnější a nechat se jím vést.

...Výkony herců Dejvického divadla jsou skutečně pozoruhodné. Souhra dvojice bratrů - Karla v interpretaci dvoumetrového Pavla Šimčíka a jeho malého alter ega Josefa v provedení Jaroslava Plesla - působí velice autenticky. Je to dokonalá symbióza, jsou jako dvě strany jedné mince - jedna s ostrými rysy a vyhraněnými názory, druhá jakoby rozostřená. Leccos z jejich vztahu tušíme, ale jaké tajemství ty dva spojuje, se dozvíme až na samotném konci. O to výraznější, akční, je dvojice Marie (Klára Melíšková) a jejího bratra Jiřího (Václav Neužil), zkreslující ty dva až do karikatury. Něco tu nesedí - vždyť jsou chvíle, kdy jsou divákovi sympatičtí, ale podivné světlo jako by je očarovalo a zaselo do nich zlé semeno. Nebo je to všechno jinak? Z jakého úhlu vlastně my, diváci, sledujeme příběh? Z jiného světa v závěru přichází postava Ermanna (Alois Švehlík), člověka s klidným hlasem, který hladí, uklidňuje zmučenou Karlovu duši. Jako kuriozitu dodejme, že drobnou roli si v Hlasech zahraje také dramaturgyně Eva Suková (v alternaci s ředitelkou divadla Evou Měřičkovou). Ale jak tenhle příběh dopadne, jaká je pointa, není možno prozradit. Na to se musíte přijít podívat do divadla...
Jana Soprová, Český rozhlas

...V Jařabových Hlasech nejde jen o komorní formu, v níž se zkoumají herecké možnosti souboru, ale především o rozpor reality a iluze, který charakterizoval už předešlou premiéru Debrise. Autor se ve svém novém textu vydává do hlubin lidského nitra, které skrývá nevypočitatelné zákruty a propasti...
Inscenace ovšem stojí především na výkonu Pavla Šimčíka, který využívá rozporu mezi svým exteriérem a vnitřní nejistotou postavy, což ve výsledku vytváří zvláštní křehkost Karlovy duše. Šimčík se pohybuje přesně na rozhraní skutečného a iracionálního jednání i reakcí, přičemž oboje předkládá divákovi s naprostou autenticitou. Ten může někdy dokonce váhat, co je vlastně pravda a co jenom iluze, což ovšem není na škodu. Drama se tím nerozmlžuje, protože jeho podstata je taková sama o sobě. Citlivé uzavřenosti Šimčíka skvěle sekunduje nervnost a eruptivnost Josefa Jaroslava Plesla, který sem vnáší zdánlivou, až přízemní normálnost. Jeho „akční“ projev tak dobře skrývá manipulativnost Josefova jednání, a proto si může dovolit i některé komické momenty...

Jana Paterová, Lidové noviny