Simona BabčákováKlára MelíškováZdeňka ŽádníkováTomáš JeřábekMartin MyšičkaIvan Trojan

spolupráce na scénáři a asistent režie Petr Erbes scéna Dáda Němeček kostýmy Adriana Černá pohybová spolupráce Tomáš Legierski
dramaturgie
Eva Suková umělecká stáž Ami Keita

*Babčáková-Jeřábek-Melíšková-Myšička-Suková-Trojan-Žádníková
režie Jiří Havelka


PREMIÉRA 19.12.2017
DÉLKA PŘEDSTAVENÍ 2 hodiny 20 minut, včetně přestávky


Hra byla nominována na Cenu divadelní kritiky v kategorii POPRVÉ UVEDENÁ ČESKÁ HRA roku 2017.

Na hrad Elsinor přijíždí skupina profesionálnich herců. Hamlet jim zadává úkol: Sehrát představení Vražda krále Gonzaga s několika úpravami, které jim tam on sám připíše. Je to jeho past. Past na myši. Past na vraha. Chce nechat předvést divadelní kus, který zrcadlí ohavný zločin spáchaný Claudiem a věří, že onen hříšník se pod tíhou sebereflexivního divadelního zážitku prozradí.
Potud jedna z nejznámějších scén divadla na divadle ve světové dramatické literatuře. Hamlet – nebo Shakespeare - věří, že divadlo má intenzitu detektoru lži. Že divadlo má moc odhalit pravdu. Že divadlo má sílu nahlodat svědomí diváka.
Dnes bychom zřejmě mluvili o extrémním působení zrcadlových neuronů: Jsem jako divák natolik vtažen, mentálně participující a imersivně napojen, že mě samo divadlo svým odrazem nutí reagovat. Je to možné i dnes? Kde jsme dnes? V době postfaktické? V době relativizaci pravdy a lži do míry naprostého hodnotového chaosu? V době gumové morálky? Tekuté etiky? V době vymknuté z kloubů? Může mít dnes divadlo takto extrémně zrcadlující účinek? Kdo se má zrcadlit? Co se má zrcadlit? O co se mám v této době snažit? O co se mám snažit v divadle? Má cenu se snažit? Může dnes divadlo něčeho dosáhnout? Může skutečně komunikovat? Vést dialog a nejen prezentovat názor? Může být přitom zábavné? Může být nenudné? Může být divadlo show? Má být divadlo show? Je takové současné dejvické divadlo? Můžou herci dejvického divadla být jiní než jejich mediální obraz? Můžou na jevišti stvořit někoho jiného než kým sami jsou? Než kým předpokládáme že jsou? Mohou nám nepotvrdit obraz o sobě a přitom nás nezklamat? Mohou nás tak známí herci překvapit? Mohou překvapit sebe navzájem? Může být na jevišti pravda? A v hledišti lež? A naopak? Kde leží na scéně rozdíl mezi lží, fikcí a falší? Jak vypadá v herectví rozdíl mezi nápodobou, předváděním, předstíráním, prezentováním a reprezentováním? Mezi bytím a hraním? Mezi tváří a maskou? A jak vypadá takový rozdíl v realitě? Lze ho rozpoznat? Chceme ho rozpoznat? Může dnes činohra promlouvat dramatem přes 400 let starým? Není mimeze jako taková nedostačující? Není mimetické umění zapouzdřené v postmoderním klíči zestetizované intepretace? Může být intepretace textu tělesně komunikující? Může se zbavit nánosu intelektuální percepce ve stylu jak je to udělané, jak je to vyložené, jak je to zahrané, jak je to aktualizované? Může činohra působit na diváka tělesně, hmatatelně, přes extázi věci a šílenství lidí? Může být aktualizace současná? Může být aktualizované téma a ne samotný text? Můžeme aktualizovat hru simulací tématu? Můžeme znovu živelně stvořit samotné jádro hry? Můžeme diváka zasáhnout dechem a ne textem? Můžeme spolu mluvit jinak než kódováním znaků a dekódováním významů? Můžeme nabořit estetickou distanci? Můžeme vstoupit do otevřené debaty? Má toto být role současného divadla v jeho jedinečnosti mezi všemi ostatními médii? Má být divadlo fórem? Pro koho? Komu? Může se dnes diváka něco dotknout? Může se dnes diváka někdo dotknout? Může být na jevišti přítomná smrt? Může být konec?
Hamlet je hra o pomstě, o svědomí, o smrti. Profesor Hilský píše, že Hamlet je permanentně nedokončený konec. Že Hamlet je především drama otázek a pochyb. Respektive drama tázání se. Nepřetržitého kladení otázek. Myslím, že to jediné jsme skutečně dodrželi.
JiříHavelka