Játra / Jiří Stránský
Tři ženy, dvě dějství a jeden mukl
Játra, autobiograficky laděnou hru o dvou dějstvích nedávno zesnulého Jiřího Stránského uvedlo Dejvické divadlo ve svém komorním prostoru Anti.kvariát. Na inscenaci se podílejí tři generace autorovy rodiny, režie se zhostila Josefína Formanová.
Anti.kvariát uvedením Jater naplno vstoupil do repertoáru Dejvického divadla, dosud se zde totiž uváděly různé jednorázové scénické útvary nebo tu vystupovali hosté. Je to prostor, který má svá omezení, ta ale mohou být i pobídkou, což se hned napoprvé naplnilo. Režisérka nápaditě zapojila tři velká výlohová okna, a to i z ulice, a pomocí okenních rolet, které se vrství, vytváří jednoduché výtvarné znaky prostředí. Tím jsou haldy uranových dolů, holé kamenité kopce se suchými větvemi pokácených stromů, krajina vytěžená a bezútěšná.
Zde Květa, rázná a iniciativní, potkává muže svého života, politického vězně, který pracuje v uranových dolech. Po letech sem jako stará žena vdova přichází s dcerou a vnučkou, aby před jejíma očima znovu ožil příběh seznámení, rodící se lásky, naděje i smutku. Je to jemná miniatura, neokázalá a napsaná srdcem. Skutečnost nebyla o moc jiná, manželka Jiřího Stránského za svým mužem jezdila na příbramský Bytíz řadu let, psala mu dopisy, a když ho v roce 1968 po osmi letech propustili na amnestii, hned se vzali.
Mladá režisérka nejenom dokázala maximálně rozžít malý prostor, ale především vtělila do textu velký citový náboj a vlastně i jemný humor. Květa (Johanna Tesařová) je ta, která až dojemně přebírá iniciativu a bojuje o svého Radka (Lukáš Příkazký), nejistého a zdecimovaného na těle i na duchu komunistickým kriminálem. V jejích zhmotnělých vzpomínkách je stále mladý, zatímco ona zestárla. Tato realita je i zdrojem lehkého humoru, stejně jako Květina péče o vyvoleného, kterému pro posílení sehnala játra a naškrábala mu z nich pomazánku. Vzpomíná na to, jak se chodila nahá koupat do improvizovaného jezírka na haldě; dojemně stojí před svým milým v dlouhé košili, její duše je stejná, jen tělo už není mladé.
Johanna Tesařová nádherně vystihla kontrast mezi někdejší dychtivou dívkou a ženou, která prožila nelehký život, ale nezatrpkla. I Lukáš Příkazký jako Radek má v sobě cosi odzbrojujícího stejně jako autentického. Zprvu trochu odtažitý, ale pak velmi vroucný.
Původní Stránského text upravila jeho dcera Klára Formanová společně se svou dcerou Josefínou, která je režisérkou inscenace. Připsaly ještě postavu vnučky Elišky, kterou hraje Stránského vnučka Antonie. Takže výlet na haldy absolvují tři generace – babička Květa, dcera Veronika (Jana Holcová) a vnučka Eliška. Naslouchají babičce, a zatímco Veronika Jany Holcové má v sobě senzitivnost i prudkost a znovu si odžívá svá traumata, Eliška, jak velí její mládí, je spíš hravá a pobavená, což Antonie Formanová předvádí s milou bezelstností.
V závěru se fikce prolne do reality a herci ve filmovém šotu obhlížejí nevábnou lokalitu příbramských hald se zbytky techniky a těžních věží...
Haldy ovšem v inscenaci fungují i jako symbol nesvobody, místa, z něhož nelze odejít, které se neodbytně připomíná řezavým zvukem sirény. Personifikují se do tří dívek v kroji, které také na počátku přinášejí maketu této zlověstné, měsíční krajiny. Zpívají lidové a zlidovělé písničky, ta poslední je svým tichým smutkem a retro stylem zvlášť působivá, jako tryzna za všechny zničené životy generace narozené ve dvacátých letech, kterou komunistický režim poničil nejvíc. Je to muklovská hymna Šáteček, kterou v padesátých letech složil v cele pankrácké věznice Jindřich Hartl, uvězněný skautský a trampský písničkář, a která se šířila po komunistických věznicích a koncentrácích.
Jana Machalická, Lidovky.cz